..mám toho plné kecky.
Co to zase je tohle to! Hádky? Jo, fakt? Ještě včera samé "ťuťuťuňuňuňu"..a dneska po sobě hulákaj. NESNÁŠÍM to. Strašně moc. Vždycky je mi zle a zle a zle.. Co se stalo? Doprčic, pak se má člověk na něco soustředit.
A čím to, že se lidé v tak úžasným vztahu hádají? Navíc dnes oprávněně bezdůvodně. Nedůvěra, obviňování.
Ale já VÍM čím to je! Minulý rok měl čtyřicet táta a hádali se úplně stejně. Pocit, že už jste staří, nejste krásní a váš protějšek vás nemá rád.. bleh bleh a ještě jednou bleh! Tlachy, kecy, blbiny! Ale jo, ať se třeba pokoušou! Hlavně, že si to pěkně vyříkaj. Ale stejně to nenávidím. A vždycky, když tuším, tak nemůžu usnout a neusnu do té doby než se nepráskne dveřma..(dvakrát, pronásledování..) a přesně vím, že ani moje sestra nemůže usnout, protože je stejná jako já.
A tak si kňučíme pod peřinou, každá ve svým pokoji.
A nevím, jak ségra, ale já si vždycky říkám, jaktože, když jsem byla malé děcko, nic z toho jsem neslyšela. Předtím se přece taky museli hádat. Hm? Nebo ne? Předtím byl jejich vztah krásný harmonický a všichni jsme byli jako v pohádce..? To asi těžko. (a čím dál víc přemýšlím nad tím, jak krásný bylo žít, ale ŽÍT sama pro sebe, žádné volby, politici, krize, hádky..)
Achjoo... proč jsou k sobě lidi TAKOVÝ!
A proč svatby? No tohle se k tomu kníkacímu článku zase až tak nehodí, ale v podstatě je to úplně na stejné brdo a novomanželé pak dopadnou většinou tak jako ti moji rodičové..(zpestřování života hádkami?!)
A to jsme si tak se sestřičkou jeli z Kauflandu..(mně se se sestrou jezdí nejlíp, když sedí vedle mně v autě, tak div nevrním blahem.., ale to ona nesmí vědět! By si moc myslela.).. na křižovatce červená a ti co mají zelenou mají auta ověnčená bílíma pentlema a troubjej jak vzteklý.. a je jich TOLIK..! A to troubení je hrozně otravný a s tou mojí sestřičkou to začíná šít. Projedeme jednu křižovatku a stavíme na druhé..
...a svatebčané troubí jako šílení. V té chvíli už s mým spolujezdcem šijou čerti a praví: "Ježiš, tak zatrub taky!".. Já jakožto slušné děvče se pochichtávám, jak by se asi lidé z troubících plechovek tvářili, ale jinak nic. A to už můj "spoluřidič" nevydrží a mačká na klakson. Ohlížíme se na paní z vedletroubícího auta, dívá se na naše vytlemený obličeje dost divně. Uch zelenáá! Myslím, že se mi začoudilo od gum, jak jsem rychle vyrazila..:-D
A tak to bylo!
Tolik s Tebou souhlasím, tak mi mluvíš z duše Hiroko. Jenže já mám to štěstí, že se s nimi potkám jednou za dva tři týdny na víkend. O to víc je mi líto sestřiček, které jsou "doma" každý den.
OdpovědětVymazatChm, ale zase jsou na to dvě. Horší by bylo, kdyby "doma", jak ty říkáš, zbyla jen jedna a neměla si s kým popovídat. Pak by dopadla jako já, akorát by si jistě slušněji psala deníček a nekňučela na net..:-)
OdpovědětVymazatTaky mi mluvíš z duše - já taky dost psychicky špatně snáším, když slyším hádky... třeba jenom sousedy za zdí. Jsem rád, že jsem teď u bráchy. Mí rodičové se sice nikdy nehádali, ale bylo to proto, že jaksi dohromady nikdy fyzicky neexistovali. Ale jeden jistý člověk, ten řvával a mlátil tak fest, že doteď se rozklepu ledva někdo někde jenom zvýší hlas..
OdpovědětVymazatDíky za tak upřímnej příspěvek - máš mý uznání za odvahu.