Onemocněl mi pes.
Chrochtá, slintá víc než je zvykem, má suchý horký čumák a bolavé oko. Ale je pořád stejně aktivní, pořád žere, pije. A to, že tu bulím a mám strach příjde mojí rodině absurdní. Možná to trošku přeháním, pravda, ale když on je můj KAMARÁD. Je se mnou už víc jak deset let a ani jednou si nestěžoval. Možná mi párkrát utekl, ale vždycky se vrátil. Je MŮJ! a já ho miluju.
Tak proč jim příjde divný, že se bojím? O svoje rodiče, sestru nebo babičku mám taky strach, když onemocní! Pravda nebrečím kvůli nim, ale to je proto, že vím, co jim je a taky, že vím, že se uzdraví.
Jediný, kdo se mnou soucítí a je ochotný zajet se mnou k veterináři je mamka. Táta se ségrou mi řekli "vždyť už je taky pěkně starej" a "kvůli takové kravině" a "vždyť mu nic není"..jenomže ono mu asi něco JE jinak by nebyl nemocnej! Mám z toho divný pocit. Připomnělo mi to scénu z filmu/knihy "O myších a lidech", kdy starému pánovi odstřelili jeho starého psa s tím, že už je k ničemu. Jakoby chtěli odstřelit toho starého pána..
Jenomže MŮJ pes je Můj a dokud je můj tak já nikomu nedovolím, aby mu cokoliv udělal. On zvládne všechno a já do něj vrazím klidně milion, aby byl šťastný a spokojený.
Hauk.. jdu si trpět do společnosti a "dělat, co mám"..
Žádné komentáře:
Okomentovat