.. ne zázraky to nejsou, ale úžasně kouzelné to je.
Dneska jsem měla tu čest shlédnou canisterapii. A to v Šumperské nemocnici a pro seniory. Bylo úžasné sledovat jak paní, co se psem pracovala, tak psa, sestřičku a pomocnice (a protože jedna je moje kamarádka, tak jsem se mohla dívat) i ty lidi. Každý přijal pejska jinak, ale všechny to přinutilo zavzpomínat na svoje zvířátka.
Obzvlášť se mi líbil jeden pán. Povídal nám, že má doma sedmnáct let starého knírače a co všechno ho naučil a protože pán asi holduje psím sportům umí toho pejsek vážně hodně. Vyprávěl nám o svém synovi, co cvičí psi pro ministry a pro vojáky. A vůbec vypadal, že ho ty dvě hodiny strašně moc nabyli energií. Byl strašně rád, když se mu půjčilo do ruky vodítko, když ho směl kartáčovat a úplně dokonale dával povely. Asi chápu, proč je jeho knírač takovej šikula. :-)
Někteří se radši jenom dívali, ale většina těch lidí komunikovala a když ne se sestřičkou nebo paní psovodkou tak se psem a to bylo ještě o dost úžasnější.
Po dvou hodinách dřiny měl pesák dost.
Paní, co canisterapii dělá, je jediná tady z blízkého okolí a má toho docela dost. Cvičené má prý dva pejsky. Ten, kterého jsem viděla pracovat já je bobtail. Paní ho měla sestříhaného, takže vypadal jako plyšák. :D
A kolem nás se pak ještě pohybovala paní se štěnětem naháče (už druhý v Šumperku...^^), že prý chce taky dělat canisterapii. Tak jsem zvědavá, jestli tohle mimčo někde uvidím..:-)
Mám z toho úžasný pocit. Uch, asi půjdu pomáhat..^^
Žádné komentáře:
Okomentovat